Největší český literární festival proběhne 23. až 26. května na pražském Výstavišti. Letošní ročník vzdá hold Franzi Kafkovi, od jehož smrti uplynulo přesně 100 let.

Paseku najdete v Křižíkově pavilonu E na stánku KE205. Přivezeme knihy Honzy Vojtka i Édouarda Louise, Prašinu a další naše milované stálice, ale k dostání budou i novinky, které vycházejí jen pár dní před veletrhem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba videoherní kniha Ještě jeden level anebo irský román Jak postavit loď. Všechny u nás na stánku pořídíte s 20% slevou, chystáme ale i speciální pult, kde budou některé kousky levnější až o 80 %. Stejně jako vloni si u nás navíc budete moci zdarma vybrat knižní pohlednice.

Které autory potkáte?

Pozvání na Svět knihy letos přijala ruská exilová spisovatelka Ljudmila Ulická, která chystá hned dvě besedy a autogramiádu. Pokud si zapomenete donést některou z jejích knih, nevadí, u nás na stánku bude nachystaný Jákobův žebřík.  Aktualizace: Ljudmila Ulická bohužel svou účast ze zdravotních důvodů zrušila.

Co se týče českého autorstva, můžete se těšit třeba na Marto Kelbl, která bude s irským romanopiscem Johnem Boynem ve čtvrtek diskutovat o LGBTQ+ literatuře pro děti. V pátek popovídá autor Hudby ohně Karel Veselý o minulosti a současnosti milostných písní a představí novou knihu Hudba srdce, kterou chystáme na letošní podzim, a v sobotu bude Marek Torčík předčítat ze svého románu Rozložíš paměť  v rámci čtení nominovaných na Cenu Jiřího Ortena.

Kromě našich autorů se v programu můžete těšit i na členy pasečí redakce, kteří se s vámi podělí o dlouholeté zkušenosti z knižní branže. Šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček vás seznámí s cestou knihy od rukopisu ke čtenáři a možnostmi self-publishingu v Česku a Barbora Klimtová, která má u nás pod palcem českou prózu, vám na workshopu Jak dostat knihu do nakladatelství? prozradí, co dělat, pokud píšete a rádi byste svůj počin vydali.

Podrobný program najdete níže, vstupenky na Svět knihy pořídíte na jejich oficiálním e-shopu. Těšíme se na vás!

PROGRAM

čtvrtek

12:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Posílení postavení mládeže s Johně Boynem a Marto Kelbl (Sál Franze Kafky)

John Boyne a Marto Kelbl vás zvou na debatu o LGBTQ+ publikaci, která je vhodná i pro děti! Prozkoumejte různé pohledy na genderovou identitu, rovnost a inkluzi. Poznávejte, ptejte se a respektujte různé názory. Posilování mladých myslí prostřednictvím konstruktivního dialogu. Tlumočeno: čeština, angličtina

15:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Knížky Plus – od rukopisu ke čtenáři (KD106 – Český rozhlas)

Od rukopisu ke čtenáři: Cesta knihy. Debata u kulatého stolu: Jakub Sedláček, šéfredaktor nakladatelství Paseka, Petra Diestlerová, Euromedia, Lenka Jandáková, redaktorka romské literatury, Iveta Ambrosová, knihkupectví Přístav Karlín. Moderuje Karolína Koubová

pátek

13:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Self-publishing (Sál Josefa Škvoreckého)

Co takhle vydat se zákruty knižního provozu na vlastní pěst? Existují platformy, které to ulehčují? Kdy je lepší rozhodovat osobně a kdy věřit profesionálům? Diskuse o podobách self-publishingu v České republice. Tlumočeno: čeština, angličtina

17:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Karel Veselý: Anatomie love-songu (KD106 – Český rozhlas)

Je lovesong ještě živý formát? Zpívá se dnes ještě vůbec o lásce a jak se to dělá? Hudební publicista Karel Veselý a hosté se baví o minulosti a současnosti milostných písní v českém i zahraničním kontextu. Debata navazuje na podcast Radia Wave o anatomii lovesongu a představuje chystanou knihu Hudba srdce, která vyjde v září v Nakladatelství Paseka.

sobota

15:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Setkání s Ljudmilou Ulickou (Sál Franze Kafky)

Nenechte si ujít nezapomenutelné setkání s exilovou spisovatelkou Ljudmilou Ulickou, jednou z nejuznávanějších současných ruských autorek. Objevte její jedinečný pohled na literaturu, život a stav lidstva. Tlumočeno: čeština, ruština

16:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Autogramiáda Ljudmily Ulické (KB104)

18:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Čtení nominovaných na Cenu Jiřího Ortena (Sál Pavla Šruta)

neděle

10:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Lotyšská literatura opět v češtině (Sál Jaroslava Seiferta)

Překlad knihy Mateřské mléko je po 14 letech dalším přeloženým lotyšským dílem. Jaká vlastně literatura tohoto pobaltského státu je a v čem je Mateřské mléko tak výjimečné nejen pro Lotyše? Kniha se dostala do širší nominace na Magnesii Literu za překladovou knihu, je také předlohou pro oceňovaný film Soviet milk od režisérky Ināry Kolmane.

12:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak dostat knihu do nakladatelství? (Sál Heleny Zmatlíkové)

Píšete a chcete svou knížku vydat? V tomhle workshopu se za 50 minut dozvíte: jak oslovit nakladatelství, co určitě nedělat a proč vám nemá ilustrace kreslit mladší sourozenec. Rychlý průvodce nakladatelským provozem.

14:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Ulická a Abgarjanová: Kultura na okraji (Sál Franze Kafky)

Z okraje ruské společnosti, od ukrývajících se Židů po ignorované Armény – Ljudmila Ulická a Narine Abgarjan povedou debatu o vyprávění příběhů, kulturní identitě a úloze literatury při formování (a možná i záchraně) společnosti. Tlumočeno: čeština, ruština

<p>The post Co chystáme na Svět knihy 2024? first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Na longlistu Magnesie Litery jsme sice letos měli pět titulů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Rozložíš paměť, Fosilie, Karneval zvířat, Mateřské mléko a dětskou knihu Ani holka, ani kluk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ do užší nominace však byl vybrán pouze román Rozložíš paměť. O to víc jsme mu drželi všechny palce, co máme, a společně s Markem Torčíkem se na Novou scénu, kde slavnostní udílení proběhlo, vypravila i část naší redakce.

V literatuře se nedá soutěžit

Prozaická kategorie se tradičně vyhlašuje až téměř na konci celého ceremoniálu, a když na ni po hodině a čtvrt konečně přišla řada, v pasečím koutku by se dalo napětí krájet. Jakmile byla rozlepena osudová obálka a zaznělo jméno Marek, zapomněli jsme na veškeré dekorum a spustili vítězoslavný jásot –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ prostě jsme tam nadělali Paseku (nebo, chcete-li, rozložili sál). Nadšené výkřiky se ozývaly ještě ve chvíli, kdy už byl Marek Torčík na pódiu a začal mluvit. Hrdě tedy můžeme říct, že si vysloužil největší aplaus večera!

Sám autor místo dlouhých děkovaček hned zkraje oznámil, že o finanční odměnu pojící se s cenou se rovným dílem rozdělí s Alenou Machoninovou a Petrem Šestákem, kteří byli v próze nominovaní spolu s ním. Literatura by totiž podle něj neměla být soutěží. „Chtěl bych říct, že soutěžit v próze není úplně fér. Soutěžit v žádný literární kategorii není úplně fér. Mně to nepřijde fér ani vzhledem k tomu, že si nemůžu vzít svého partnera, ale literární cenu vyhrát můžu,“ okomentoval svoje rozhodnutí.

Úspěch desetiletí

Rozložíš paměť je jedinou knihou stavící do popředí mimo jiné LGBTQ+ témata, která za posledních nejméně 10 let získala Literu za prózu. Vypravěč v ní vzpomíná na dospívání v konzervativním Přerově, vyrovnávání se se svou sexuální orientací, šikanu či domácí násilí. Torčíkovi se podařilo popsat každodenní realitu dělnické třídy s literárním citem básníka a nastavit zrcadlo české společnosti. „Na Torčíkův vítězný román Česko dlouho čekalo,“ napsala v recenzi pro časopis Heroine právnička Šárka Homfray.

Rozložíš paměť

Marek Torčík

Ve 3.37 probudí hrdinu románu telefon a noční hovor s matkou rozčeří hladinu vzpomínek. Vrací ho do období dospívání v moravském Přerově, k zážitkům mladého queer chlapce vyrůstajícího v konzervativním průmyslovém městě, navíc v rodině, kde není peněz nazbyt. Vynořuje...

<p>The post Rozložili jsme Magnesii Literu! first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Cena Jiřího Ortena se každoročně uděluje talentovaným autorům děl napsaných v češtině, jimž v době dokončení knihy ještě nebylo třicet let. V minulosti ji získala třeba Anna Cima za svou prvotinu Probudím se na Šibuji. Letos v ní bude dělat paseku mozaikovitý román Rozložíš paměť.

Rozložíš paměť

Marek Torčík

Ve 3.37 probudí hrdinu románu telefon a noční hovor s matkou rozčeří hladinu vzpomínek. Vrací ho do období dospívání v moravském Přerově, k zážitkům mladého queer chlapce vyrůstajícího v konzervativním průmyslovém městě, navíc v rodině, kde není peněz nazbyt. Vynořuje...

Silné vyprávění poukazuje na přehlížené problémy

Kniha popisuje dospívání queer mladíka z chudých poměrů v konzervativním Přerově a realitu současné pracující třídy. „Marek Torčík představil ve svém románu Rozložíš paměť silné a literárně přesvědčivé vyprávění mladého muže, jehož jinakost naráží na předsudky a stereotypy nejen jeho nejbližších, ale i na nepochopení maloměstského světa, v němž vyrůstá,“ odůvodnila porota nominaci. Zároveň ocenila to, že ačkoliv Torčík popisuje individuální lidské osudy, daří se mu jejich prostřednictvím vykreslit často přehlížené problémy současné společnosti.

Jak už název napovídá, autor si v románu hraje i s tématem paměti. Podle něj nic jako pravdivá vzpomínka neexistuje, různí lidé si mohou stejnou chvíli pamatovat úplně jinak. „Když jsem Rozložíš paměť psal, neustále jsem narážel na nemožnost alespoň na chvíli nahlédnout druhým lidem do hlavy. Ta kniha se pro mě stala pokusem něco takového udělat. Při psaní mě zajímaly mezery mezi ,já‘ a druhými lidmi, mezery ztělesněné traumaty, třídními i společenskými rozdíly, nebo jen zkreslenými vzpomínkami. Chtěl jsem, aby v knize nebyly žádné záporné postavy, jen skuteční lidé, kteří stejně jako já sám dělají chyby,“ doplnil Torčík.

Unikát mezi dětskými knihami

Kromě tří finalistů byl zveřejněn i longlist – čtyři další knihy, které porotci osobně doporučují. Spisovatel a kulturní oganizátor Ondřej Buddeus vybral ilustrovanou knihu Ani holka, ani kluk od Marto Kelbl, v níž autorka propojuje dětský příběh o hledání sebe sama s představením různorodých trans* komunit napříč kulturami.

Ani holka, ani kluk

Marto Kelbl

Končí školní rok, všechny děti se těší na prázdniny s kamarády, jen Lukáš se bojí, že bude sám. Ve třídě totiž každý patří do nějaké skupinky, holky se začínají malovat a kluci hrají hry na mobilech, ale Lukáš nikam nezapadá....

„Queer psaní je důležitým hlasem v současné literatuře – i proto, že dokáže nově artikulovat situaci člověka, který se ocitá na hranici nepsaných norem společnosti, a to mu zásadně, někdy surově a často zbytečně ztrpčuje obyčejný život. Přináší příběhy, které doposud nezazněly,“ napsal Buddeus. Ani holka, ani kluk je podle něj v české literatuře pro děti unikátem, a to jak tematicky, tak i po vypravěčské a výtvarné stránce. „Knížka se opírá o mnohaletý výzkum i osobní zkušenost a výtvarná složka rozvíjí to, co českou ilustrátorskou školu staví na světovou úroveň. Ani holka, ani kluk je knížka důležitá i krásná,“ zakončil své zhodnocení.

Slavnostní vyhlášení vítěze proběhne 15. května v Zrcadlové kapli Národní knihovny v Praze. Více o Ceně Jiřího Ortena si můžete přečíst na jejích oficiálních stránkách.

<p>The post Nominace na Cenu Jiřího Ortena pro Marka Torčíka first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Na začátku února vtrhl na český knižní trh nový románový debut, který Daniel Mukner ve své recenzi pro ČT Art označuje za „první vydařenou prvotinou letošního roku“. Román Letnice napsal Miroslav Hlaučo, který nápaditě využívá prvky magického realismu a odkazuje na velká vyprávění minulosti od Odyssea přes Dona Quijota až po Tristrama Shandyho. „V Hlaučově románu je důležitá atmosféra, množství epizod, vypravěčská lehkost a živelnost a konfrontace nadpřirozených motivů s rigidním řádem na pozadí měnící se doby,“ píše Mukner ve své recenzi.

„Kniha se odehrává v době, kdy se lámalo myšlení a vnímání světa jako takového. Fyzika i chemie přišly s objevy a zjištěními, které se nám do té doby zdály nepředstavitelné, objevila se teorie relativity a mnohé technické vynálezy od žehličky přes mop až po železnice spojující celý svět. Zároveň se vynořila víra v člověka, což znamenalo, že lidé už nepotřebovali zázraky. Ale v Letnicích uvádím čtenáře do místa, na kterém z nějakého (a my nevíme jakého) důvodu zázraky stále ještě existují. Zároveň i my dnes žijeme v době, kdy se láme vnímání světa, proto si myslím, že píšu nejen o 20. století, ale také o současnosti a pro současného čtenáře,“ doplňuje autor.

Úžasná magorie

Letnice byly pokřtěny v den podobně kouzelný, jako jsou zázraky v knize – 29. února. V Kavárně Na Boršově se toho večera k diskusi sešli autor knihy Miroslav Hlaučo, redaktorka Magdalena Hennerová, literární kritik Petr A. Bílek a v roli moderátora Jan M. Heller.

„Dnes uběhne 52 let a 21 dní od chvíle, kdy v britské televizi BBC Two vystoupil David Bowie s písní Five Years,“ začal svůj vstup Bílek. „V overallu zpíval píseň o apokalypse, a to tak podivným a zábavným způsobem, že publikum zíralo a říkalo si: Na tom něco je! Když jsem dostal rukopis Letnic, přečetl jsem první odstavec a pomyslel si: To je nějaký magor. Takhle dneska psát! Ale přece jen jsem pokračoval ještě pár odstavců. Už na konci první stránky jsem si řekl: To je naprostá magorie, ale úžasná. Pak už jsem to jen hltal dál.“

Ze stejného důvodu zaujal rukopis i redaktorku knihy Magdalenu Hennerovou: „Najednou mi v počítači přistál rukopis a potěšilo mě, jak je jiný. Nebyla to autofikce, neřešily se tam vztahy, ale byl to skutečně dobrý příběh. Kromě toho mě samozřejmě zaujal autorův jazyk a styl. A jednu věc chci zejména vypíchnout: Tu nakažlivou radost z fabulace.“

Když nahlédneme pod tvůrčí pokličku Miroslava Hlauča, zjistíme, co stojí za úspěchem jeho neotřelého stylu: Ačkoliv autor pečlivě hněte a konstruuje jednotlivé věty, děj knihy nechává bez většího plánování unášet tam, kam ho myšlenky zrovna zavedou: „Ani u kapitol často nevím, jak dopadnou. Samozřejmě mám v hlavě představu o tom, jak to skončí, ale ve výsledku si příběh řekne o vlastní konec. Přijde mi, že je to tak živější. Ostatně strašně nerad píšu něco, o čem vím, jak to dopadne,“ objasňoval během diskuse autor.

Kam Miroslava Hlauča nakonec příběh zavedl a jak se mu vydařilo sepsat vyprávění o zázracích a proměnách světa? Přesvědčte se sami v Letnicích!

Letnice

Miroslav Hlaučo

Přejít po vodě suchou nohou, lámat kámen hvízdáním, rozmlouvat s anděly a se sochami svatých – to všechno jsou pro obyvatele zapadlého městečka Svatý Jiří naprosto běžné věci. Na začátku 20. století žijí úplně odtrženě od světa, ale začínají pomalu...

<p>The post Nerad píšu něco, o čem vím, jak to dopadne, říká autor Letnic first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Jakube, právě vyšel ediční plán s jarními tituly Paseky. Kdybys z něj měl vybrat jednu knihu, kterou by sis vzal na pustý ostrov, která by to byla?
Jenom jednu? To je taková klasická otázka, ale odpověď připomíná Sophiinu volbu. V první chvíli mě napadá Kolo od Jindry Janíčka a Ondry Buddeuse. Knížka, která těší oči, srdce i mysl. Nádherně propracovaný bilderbuch o tom, proč je kolo dopravním prostředkem budoucnosti. Zatímco Jindrovy ilustrace čtenáře pohltí jak výlet krajinou při východu slunce, Ondřejovo povídání poučí, pobaví, poradí a navrch prozradí, jak se liší pětizmrzlinový cyklovýlet od dvouzmrzlinového. Jenže když je člověk sám na pustém ostrově, napadají ho všelijaké myšlenky a uvažuje třeba o tom, jak jsou věci, které považujeme za samozřejmost, ve skutečnosti vzácné a křehké. Takže nakonec bych si vzal román faktu MANIAC od Benjamína Labatuta. Příběh vědce Johna von Neumanna, který se od projektu Manhattan, známému díky Oppenheimerovi, dostal až k základům AI.

V souvislosti s produkcí Paseky používáš termín trvale udržitelný literární rozvoj. Co si pod tím představit?
Většina nakladatelů se shoduje, že český knižní trh trpí nadprodukcí. Jinak řečeno vychází příliš mnoho knih, a proto se vydávají v nižších nákladech; navíc se podobné tituly navzájem kanibalizují. My jsme si řekli, že když se budeme „krotit“, ve výsledku to naši nabídku obohatí. Knihy vydáváme na základě velmi striktního výběru, takže jsme pak za ně ochotni strčit ruku do ohně. Ediční plán s přísně vymezenými mantinely nám navíc dává možnost se knihám i jejich autorům a autorkám věnovat, jak si zaslouží, s plnou pozorností a bez kompromisů. Při redakční přípravě i potom, co dorazí čerstvé výtisky z tiskárny.

Letos uběhne 35 let od chvíle, kdy Láďa Horáček založil 9. prosince 1989 nakladatelství. Pojmenoval ho Paseka – podle stejnojmenného nakladatele z Váchalova Krvavého románu, který byl zároveň první knihou, jež v Pasece vyšla.
A ten původní Krvavý román vytiskl Josef Váchal ve své vršovické grafické dílně v sedmnácti exemplářích přesně před sto lety! Takže letos to jsou hned dvoje kulatiny. Když člověk slaví pětatřicetiny, zpravidla se opije. Když slaví sto let, většinou se opijí lidé kolem něj. Nicméně my v Pasece holdujeme spíš sportu než alkoholu. Takže i naše oslavy budou výkonářské, pracovní. Děláte-li práci, která vás baví a dává vám smysl, pak slavíte v jistém ohledu každý den. A Váchalův Krvavý román si připomeneme speciální edicí, kterou vydáváme společně s Portmoneem. Bude v temně rudém plátně a se dvěma doprovodnými texty – od naší majitelky Anny Horáčkové a od váchalovské badatelky Hany Klimešové z Litomyšle.

Jak se za těch 35 let změnilo ediční zaměření Paseky a v čem je naopak věrné tomu původnímu?
To je na dlouhý výklad, ediční plán se pořád vyvíjí, jako se mění svět kolem nás. Což ovšem neznamená, že bychom chtěli být trendy a naskakovali na vlny zájmu jako surfaři, to ani neumíme. Můžeme říci, že dvoušroubovice, která tvoří DNA Paseky, má jedno vlákno akademicky solidní a souvisí třeba s tím, jak se v Pasece etablovala linie světové literatury a psaní o historii. To druhé vlákno je punkově neokázalé a vychází z těch váchalovských základů.

Můžeš odhalit jeden, dva tituly od Paseky, které mohou čtenáři očekávat v druhé polovině roku?
Nůž – je to kniha, kterou Salman Rushdie musel napsat. Poté co v srpnu 2022 – bylo mu v té době pětasedmdesát! – přežil vražedný útok džihádisty, říkal v rozhovorech, že se špatně soustředí a psaní mu nejde. Když jsem se s ním loni na podzim setkal, překvapil mě klidem a vyrovnaností, které z něj vyzařovaly. Řekl bych, že v té době měl už rukopis, v němž traumatický zážitek atentátu zpracovává, hotový. Ostatně je to muž, který věří v osvobodivou sílu slov a sebeobrannou moc literatury. Stejně jako my v Pasece. V originálu vyjde Nůž teď na jaře, u nás česky na podzim.

Jaké další knihy pro vás chystáme na jaro 2024? Zalistujte si naším edičním plánem!

Jakub Sedláček

Jakub Sedláček (1973) vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté působil v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde se věnoval textologii. Roku 2002 nastoupil do vydavatelství Euromedia; zde vedl mj. ediční řadu Světová literatura (60 svazků). V letech 2008–2012 pracoval v Hospodářských novinách jako editor víkendové přílohy. Od roku 2013 je redaktorem, od roku 2014 šéfredaktorem Nakladatelství Paseka. Publikoval či publikuje v magazínech a periodikách A2, Aargh!, Analogon, Bohemistyka (Polsko), Česká literatura, Harper’s Bazaar, Hospodářské noviny, Kultúrny život (Slovensko), Labyrint revue, Magnus, Nové knihy, Obratník a Slovo a smysl. Jako literární editor připravil k vydání díla Konstantina Biebla, Josefa Kainara ad.

<p>The post Šéfredaktor Jakub Sedláček představuje ediční výhled Paseky na rok 2024 first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Jak se stát jiným

Édouard Louis

Může se člověk neustále měnit, aniž by ztratil sám sebe? Ještě mu nebylo třicet, přesto za sebou má několik životů. Zažil dětství v extrémní chudobě, stud za vlastní původ i za sexuální orientaci. Utekl z vesnice do města, kde se...

Osm hodin rozhovorů, tři hodiny veřejných debat, dvě hodiny podepisování a focení s fanynkami a fanoušky. Louis dal Praze všechno.

Když jsme se vraceli na hotel a rekapitulovali den, bylo vidět, že se pomalu dere na povrch nahromaděné dojetí ze zástupu lidí na autogramiádě a ze všech příběhů a postřehů, které s ním čtenáři a čtenářky sdíleli. Ani po deseti letech od debutu nic z toho nebere jako samozřejmost.

Myslím, že Édouard Louis nevěděl, co má od pracovní návštěvy Česka čekat, proto přípravy provázela jistá opatrnost a přísnost. „Před lety jsem tu byl ještě jako student,“ odpovídá mi při setkání v hotelu na obligátní otázku, jestli je tu poprvé. V následujících dnech si budu užívat, že ode mě složité otázky o třídě, levici a celospolečenské změně nečeká: „Nemáš hlad?“, „Mám tohle radši zrušit?“, „Jak ses vyspal?“

Před pár dny se vrátil z Helsinek, kde na něj během jednoho večera přišlo pět set lidí, ale kde byl taky rozmrzelý z úrovně novinářů. Teď mě v centru Prahy vítá s úsměvem od ucha k uchu, ve slunečních brýlích, které nosí pokaždé pár hodin po probuzení, a z tašky vyndává knížky: „Byl jsem se projít v muzeu Kafky, tyhle ošklivý kousky jsem tam nemohl nechat.“ Na vnímání krásy a ošklivosti dojde ještě několikrát. Třeba v souvislosti s blyštivou sochou Kafkovy hlavy, Louis nemůže v její existenci vedle obchodního centra uvěřit, při pohledu na ni se mění v malého kluka a směje se. To si ještě neuvědomuje, že se objekt taky hýbe: „Ale nééé, vždyť to Kafkovi deformuje obličej, přitom to byl tak krásný muž!“

Zachycení tváře, kontrola nad vlastní prezentací, to je křehké téma celé návštěvy. Média ho nesmí fotit, besedy se nesmí natáčet. V původní komunikaci s agentem podobné věci zněly jako nařízení hvězdy, v osobním kontaktu rychle pochopím, že vychází spíš z nejistoty, obav, ze stejné úzkosti, kvůli níž má dlouhodobě problémy se spánkem. „Jsem pořád malý gay kluk, který se bojí, že není dost krásný,“ prohodí před rozhovorem s Českou televizí, jako kdyby se omlouval. Souhlasil s kamerou, ale rád by prostor trochu zatemnil a přál by si vidět, jak na záběru vypadá, než se začne naostro. „You are great artist,“ prohodí spokojeně ke kameramanovi. Sám rád lidi chválí, dodává jim sebevědomí, neustále děkuje. Lidi objímá, při hovoru se občas dotkne jejich paže, aby zdůraznil, že je vnímá. Při debatě, při rozhovorech, při večeři je tím, kdo dolévá své společnosti vodu.

„Rád si ze sebe dělám legraci, ale nechci být zesměšňovaný proti své vůli,“ zazní při veřejné debatě i v zákulisí. Když filtrujeme fotografie z debaty, nechává smazat v podstatě všechny snímky, které ho zachycují zblízka. Logicky vidí ve své tváři nuance, které jsou pod mou rozlišovací úroveň. Vyhazuje několik fotografií z autogramiády, přestože jsou na nich pouze jeho ruce při podepisování knih: „Vypadám jako Rose na konci Titaniku.“ Všichni u počítače vyprsknou smíchy.

Z jeho vystupování jsem cítil především upřímný zájem o lidi kolem něj, velkou snahu vyhovět, poctivě splnit své role. Uvědomuje si zodpovědnost, kterou s sebou témata jeho knih nesou, a nechce zklamat očekávání. Když mluvil o Hollywoodu, nechlubil se, ale zdůrazňoval, že díky tomu hlavně bude moct koupit mámě dům.

A taky myslím, že byl ze všeho mile překvapený. Nechápal, že se mu v Praze tak dobře spí, protože ho jinak trápí třeba i nová kniha, na které chce v následujících měsících intenzivně pracovat. A chválil novináře a novinářky. „Tohle je asi první země, kde jsem rozdal tolik rozhovorů, aniž by jediný byl hloupý,“ říkal. A většinou dodal, že to on sám měl podat lepší výkon a lépe využít dobré otázky.

Věřím, že většina lidí, co se účastnila Louisova programu, si odnesla podobný dojem jako já: Že jsme byli u něčeho podstatného, co nevyšumí po pár dnech. A možná jsme si uvědomili, jak málo sem podobně zajímaví lidé jezdí a jak velkou sílu může mít osobní setkání.

Nic z toho by se nemohlo stát bez autorovy skvělé překladatelky Sáry Vybíralové, která nám Louise v roce 2017 do Paseky přinesla a která tlumočila několik rozhovorů. Eva Svobodová a Jan Bělíček pojali debaty každý po svém a profesionálně, což jenom přispělo k Louisově dobrému naladění. Francouzský institut, Simon Gilmer, Anna Davidová byli skvělí parťáci, na které byl spoleh, a díky naší spolupráci taky obě debaty v Kině 35 mohly proběhnout zcela zdarma.

Ještě jednou mám všechny moc pozdravovat, prý se zase brzy uvidíme.

Fotografie © Eva Kořínková, 2023

Édouard Louis

Édouard Louis (1992) je francouzský spisovatel. Jeho románový debut Skoncovat s Eddym B. (2014, č. Paseka 2018) mu vynesl postavení nejoceňovanějšího francouzského prozaika své generace. Na úspěch knihy navázal literární zpovědí Dějiny násilí (2016, č. Paseka 2019) a pronikavými knižními esejemi Kdo zabil mého otce (2018, č. Paseka 2021) a Boje a proměny jedné ženy (2021, č. Paseka 2022). Hluboce osobní román Jak se stát jiným (2021, č. Paseka 2023) ocenili čtenáři i kritika jako pozoruhodný návrat autora, který má co říct a nešetří ani sám sebe.

<p>The post Jak jsem poznal Édouarda Louise first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Podivuhodná historie sexu

Kate Listerová

Samotný sexuální akt se od dob, kdy lidé přišli na to, co kam patří, nezměnil. Na rozdíl od společensko- kulturních přístupů k tématu. Lidé jako jediní tvorové na Zemi spojují sex se studem a pocitem viny a stigmatizují určité sexuální...

Kate Listerová přednáší na Trinity University v Leedsu a ve svých článcích popularizuje dějiny sexu. Pod heslem „Buďte zvědaví a nesuďte“ spustila roku 2015 projekt Whores of Yore, který dává hlas zavrženým a prostor pro nepředpojatou diskusi o sexuální tematice. Její kniha Podivuhodná historie sexu pojednává o tom, jak se v průběhu dějin měnily postoje k sexu.

„Snažila jsem se volit témata, která poskytují užitečný kontext otázkám, o nichž se dnes diskutuje, jako je gender, sexuální zahanbování, krása, jazyk a způsoby regulace touhy,“ říká Listerová. „Vybírala jsem témata blízká mému srdci, jako jsou dějiny sexuální práce, hluboce emotivní témata jako potraty a rovněž témata, která mě rozesmála, jako orgasmy na bicyklu,“ vysvětluje. Text doplňují dobové ilustrace, často překvapivé, vtipné a někdy děsivé. Například výjev na obálce je ve skutečnosti vaginální vyšetření ve vertikální pozici z francouzské porodnické příručky z roku 1822.

Sex je podle autorky jedna z věcí stírajících veškeré společenské rozdíly. „Touha překračuje hranice kultur, genderu i třídy. Příliš se nestará o naše pravidla, a jak by vám pověděl každý, koho kdy přistihli se staženými kalhotami, ještě méně se stará o zdravý rozum,“ říká Listerová.

Autorka zdůrazňuje, že lidé jsou jediní živočichové, kteří své sexuální touhy stigmatizují, trestají a ostouzejí. „Ačkoli všechna zvířata mají rituály páření, žádný pakůň nikdy nešel na terapii, protože zápolil se svým latexovým fetišem,“ píše. „Včelí královna se v jednom zátahu spáří až se čtyřiceti partnery, vrátí se do úlu ulepená semenem a svírající utrhaná přirození svých obětí, a žádný trubec ji neprohlásí za děvku. Samci paviánů si to vesele rozdávají, jak je den dlouhý, a nemusejí mít strach, že je někdo pošle do převýchovného tábora pro gaye.“

Podle překladatelky Petry Diestlerové bylo od začátku patrné, že se autorka v tématu vyzná. „Využívá solidní historické podklady, čerpá ze soudních záznamů, z lékařských textů i z krásné literatury. Některé části jsou poněkud děsivé, jako přístupy k ženské sexualitě, některé vyloženě zábavné, zejména kapitola o sexu a jízdních kolech, a všechny rozhodně dávají podnět k přemýšlení,“ hodnotí překladatelka. „Kniha ukazuje, že většina stigmat a tabu, která se týkají sexuality, je daná společností a dobou a není na nich nic věčného, přirozeného či biologicky daného.“

Z knihy podle ní vyplývá také to, že žijeme v mimořádně osvícené době, pokud jde o přístup k sexualitě. „Tento pokrok ale není samozřejmý a jsou svobody, které bychom mohli velmi snadno ztratit,“ dodává překladatelka.

<p>The post Od erotických fresek v Pompejích po moderní nevěstince first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Shuggie Bain

Douglas Stuart

Hugh „Shuggie“ Bain je osamělý, citlivý chlapec, který vyrůstá v 80. letech ve zchátralých obecních bytech ve skotském Glasgow. Politika Margaret Thatcherové připravila obyvatele průmy­slového města o práci, schyluje se tu k drogové epidemii a Shuggieho matka Agnes sní o...

Jednu z ulic Glagow zkrášluje nástěnná malba vyobrazující literárního hrdinu Shuggieho Baina. Tak silně se stejnojmenný román Douglase Stuarta propsal do místního povědomí. „Glasgow jsem miloval, ale nejsem si jistý, že to město milovalo mě,“ řekl Stuart deníku The Guardian ke svému dospívání a komplikovanému vztahu k městu, které hraje tak důležitou roli v románu.

Stuart psal román Shuggie Bain deset let, rukopis odmítlo na čtyřicet nakladatelů. A pak se jeho vydání potkalo se začátkem celosvětové pandemie. Kniha se neprodávala a autor byl přesvědčený, že jeho kariéra spisovatele nebude mít dlouhého trvání. Silný příběh si však postupně svoje čtenáře našel a mezi lety 2020 a 2021 byl nominovaný na desítky literárních cen.

Naléhavý epický obraz dělnické rodiny

Přestože se Stuart zpočátku bránil, když měl mluvit o autobiografických prvcích ve svém psaní, nyní otevřeně mluví o tom, že se inspiroval svým dětstvím a dospíváním v Glasgow osmdesátých let a životem s rodičem alkoholikem.

Jeho protagonista Hugh „Shuggie“ Bain je osamělý, citlivý chlapec, který vyrůstá zchátralých obecních bytech. Politika Margaret Thatcherové připravila obyvatele průmyslového města o práci, schyluje se k drogové epidemii, Shuggieho matka Agnes sní o vlastním domě a žije na dluh. Když její manžel odejde od rodiny, nachází stále větší útěchu v pití a sociální dávky utrácí za plechovky extra silného piva. Shuggieho dospívající sourozenci si raději rychle najdou způsob, jak z domova utéct, a malého bratra nechají, aby se o matku staral sám. Shuggie se mezitím snaží stát se obyčejným klukem, jenže zjišťuje, že je všechno, jen ne „normální“ podle měřítek svého okolí. A jedinou oporou je mu matka, která se propadá do alkoholismu.

Stuartův debut je považovaný za naléhavý epický obraz dělnické rodiny, který se řadí vedle děl Édouarda Louise, Hanyi Yanagihary nebo Alana Hollinghursta. Patřil ke knihám roku například podle Los Angeles Times, Independent, Daily Telegraph, Economist, TIME, NPR, Kirkus Reviews nebo knihkupectví Barnes & Noble.

Brzy na BBC

Douglas Stuart napsal také scénář pro televizní adaptaci svého románu, natáčení seriálu v těchto dnech připravují stanice BBC a produkční společnost A24. „Jsem nadšený, že mohu přivést rodinu Bainových do nového média a že mám příležitost rozvíjet svůj román a vnést do příběhu nové linky, zkoumající těžkosti a boje, stejně jako soucit, humor a houževnatost, které jsou pro skotskou duši zásadní.“

Douglas Stuart

Douglas Stuart (1976) vyrůstal v Glasgow jako nejmladší ze tří sourozenců. Jeho otec rodinu opustil, když byl Stuart malý. Vychovávala ho matka, která bojovala s alkoholismem a závislostí a zemřela, když bylo autorovi 16 let. Vyrůstal se svým starším bratrem. Vystudoval střední textilní školu a poté Královskou akademii umění. Dnes žije Douglas Stuart v New Yorku, kde se živí jako módní návrhář. Za román Shuggie Bain získal v roce 2020 Man Bookerovu cenu, byl nominován na Carnegieho medaili a stal se finalistou Národní knižní ceny.

<p>The post Jeden z největších románů posledních let vychází česky, inspirovalo ho také období Thatcherové first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Prašina: Křídový panáček #6

Vojtěch Matocha, Karel Osoha

Tajemná Prašina se proměnila. Nad starými střechami se tyčí siluety jeřábů, kamenné domy vyklízí prostor sklu a oceli. Dávná tma nevyhnutelně prohrává svůj boj se světlem. Jenže co když na sebe tma dokáže vzít lidskou podobu? Nový domov sem přichází...

1. Seženu komiks v trafice? Můžu si ho předplatit?
Dali jsme přednost knižní distribuci. Knihkupectví sehrála důležitou roli v obrovském úspěchu původní prašinské trilogie a nechtěli jsme se jim nyní „odvděčit“ tím, že bychom očekávaný komiks prodávali přes jiné kanály. Naopak jsme doufali, že v těžké době může být komiks důvodem, proč pravidelně navštěvovat oblíbené kamenné knihkupectví nebo udělat objednávku na e-shopu. A podle reakcí se to snad i povedlo!

2. Proč došlo ke zdražení ze 79 na 99 korun?
V poslední době se bohužel potýkáme s nevídaným navýšením cen nejen energií, ale také za papír či služby tiskáren. Náklady nám během velmi krátkého období vzrostly přibližně o třetinu. V tu chvíli ani nemusíte ztrácet čtenáře, fanoušků může dokonce přibývat… Chceme také férově platit autory, kteří odvádí skvělou práci. Další změnu ceny rozhodně neplánujeme.

3. Dotiskujete sešity?
Například třetí díl je docela čerstvě dotištěný. Náklady jednotlivých sešitů se mění, ale rozhodně by nemělo jít o žádnou limitovanou sadu.

4. Proč se mění termíny vydání? Hrozí posuny i v budoucnu?
Koncept komiksové Prašiny na pokračování jsme začali plánovat v roce 2020, celý scénář Křídového panáčka vznikl loni. Ideálně jsme chtěli mít větší množství sešitů nakresleno předem, ale nakonec jsme zjistili, že to nepůjde a že prostě musíme skočit po hlavě, abychom celému projektu dodali novou energii, vdechli mu život a měli možnost získat zpětnou vazbu. Víte, jak to říká Yoda: Do. Or do not. There is no try. Možná na nás trochu dolehl pocit zodpovědnosti, když jsme viděli, kolik lidí komiksovou Prašinu měsíc co měsíc sleduje, všichni v prašinském týmu totiž chceme přivést na svět co nejlepší výsledek. Zdravotní komplikace dvou ze tří hlavních členů týmu bohužel přispěly k tomu, že jsme se rozhodli dva finální sešity vydat až v lednu a únoru 2023 se stoprocentní jistotou, že v těchto termínech skutečně vyjdou. Nebudeme sprintovat do tisku, sešity se chvíli ohřejí v šuplíku. Abychom se nenudili, tak jsme mezitím chystali i něco dalšího. Takže hned v březnu naváže speciální třísešitový příběh, ve kterém do prašinského vesmíru poprvé promluví nové hlasy. Nebojte, tyhle tři sešity budou nakreslené předem!

5. Vyjde souborné knižní vydání příběhu Křídový panáček?
Udělalo by nám to velkou radost, ale nemůžeme nic slíbit. Rozhodneme se také podle celkových prodejů, až bude na pultech všech sedm sešitů. Roli sehraje i kalkulace z tiskárny nebo informace, za kolik bychom museli takovou publikaci prodávat.

6. Bude Prašina dlouhodobý projekt?
Máme chuť, máme nápady a máme plány, ale o všem rozhoduje zájem publika. Ve hře je i možnost, že další příběhy budou vycházet třeba v albech o rozsahu kolem 80 stran. Prašina je úžasný svět, který stále objevuje dost nových čtenářů a čtenářek, a je to skvělá příležitost, jak rozvíjet původní český fikční vesmír.

<p>The post Prašina: Často kladené otázky first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Za román Probudím se na Šibuji získala Anna Cima ocenění Magnesia Litera pro objev roku a Cenu Jiřího Ortena. Prodalo se 15 tisíc výtisků a kniha vyšla i v Japonsku, kde se dočkala dotisku. Kromě toho román přeložili v Bělorusku, Bulharsku, Maďarsku, Německu, Polsku, Severní Makedonii, Srbsku nebo Španělsku.

Na nebývalý úspěch debutu nyní autorka navazuje mnohovrstevným románem Vzpomínky na úhoře. Na sedmi stovkách stran vypráví příběh tří žen, jejichž životy se postupně proplétají. Juka Suzukiová pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Miju Kaneharová žije ve svých vlastních světech, obydlených nadpřirozenými silami. Sára Fukuharová se zabývá výzkumem ohroženého úhoře japonského.

Vzpomínky na úhoře

Anna Cima

Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima – postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá...

Sama autorka se pustila do zkoumání problematiky úhoře ve všech možných rovinách, od historické přes kulturní, po společenskou i mytologickou. Výchozím impulzem bylo zjištění, že úhoř japonský i evropský patří mezi kriticky ohrožené ryby. „Přesto je Japonci s oblibou ve velkém konzumují,“ upozorňuje Cima. „Přitom úhoř je alespoň na některých místech v Japonsku posvátné zvíře, což ani Japonci sami často nevědí. Slouží jako boží posel, a také symbolizuje plodnost, dlouhověkost, vitalitu. Lidé se k němu modlí za bezpečný porod nebo klid v manželství. Vymírání ryby, ke které se modlí nastávající maminky v zemi, která se dlouhodobě potýká s klesající natalitou a stárnutím populace, mi přišlo více než symbolické,“ říká autorka.

Vzpomínky na úhoře přináší příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek. Podobně jako v románu Probudím se na Šibuji, jehož hlavní hrdinka byla rozpolcená mezi Prahou a Tokiem, zde nechybí fantaskní prvky. „Japonská mytologie mi pomohla vytvořit fantaskní prostor, který je inspirován šintoistickým náboženstvím a lokálními legendami, avšak v mém románu se řídí vlastními pravidly,“ říká Cima, která nechce čtenářkám a čtenářům prozrazovat příliš. „Souvisí to s dalším motivem, který mě dlouhodobě zajímá, a sice se vzpomínkami a pamětí, ať už individuální, nebo kolektivní.“

Anna Cima

Anna Cima (1991) se narodila v Praze, vystudovala obor Japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá poválečnou japonskou literaturou. Její prvotina Probudím se na Šibuji (Paseka 2018) zaznamenala výrazný ohlas čtenářstva i odborné veřejnosti a získala mimo jiné Cenu Jiřího Ortena či ocenění Magnesia Litera za objev roku. Kromě psaní se Anna Cima věnuje překladům z japonštiny – společně s manželem přeložila Případ astrologických vražd od Sódžiho Šimady (č. Paseka 2021).

<p>The post Anna Cima se vrací. V novém románu vypráví o ohrožených úhořích i o vzpomínkách first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>