Jakube, právě vyšel ediční plán s jarními tituly Paseky. Kdybys z něj měl vybrat jednu knihu, kterou by sis vzal na pustý ostrov, která by to byla?
Jenom jednu? To je taková klasická otázka, ale odpověď připomíná Sophiinu volbu. V první chvíli mě napadá Kolo od Jindry Janíčka a Ondry Buddeuse. Knížka, která těší oči, srdce i mysl. Nádherně propracovaný bilderbuch o tom, proč je kolo dopravním prostředkem budoucnosti. Zatímco Jindrovy ilustrace čtenáře pohltí jak výlet krajinou při východu slunce, Ondřejovo povídání poučí, pobaví, poradí a navrch prozradí, jak se liší pětizmrzlinový cyklovýlet od dvouzmrzlinového. Jenže když je člověk sám na pustém ostrově, napadají ho všelijaké myšlenky a uvažuje třeba o tom, jak jsou věci, které považujeme za samozřejmost, ve skutečnosti vzácné a křehké. Takže nakonec bych si vzal román faktu MANIAC od Benjamína Labatuta. Příběh vědce Johna von Neumanna, který se od projektu Manhattan, známému díky Oppenheimerovi, dostal až k základům AI.

V souvislosti s produkcí Paseky používáš termín trvale udržitelný literární rozvoj. Co si pod tím představit?
Většina nakladatelů se shoduje, že český knižní trh trpí nadprodukcí. Jinak řečeno vychází příliš mnoho knih, a proto se vydávají v nižších nákladech; navíc se podobné tituly navzájem kanibalizují. My jsme si řekli, že když se budeme „krotit“, ve výsledku to naši nabídku obohatí. Knihy vydáváme na základě velmi striktního výběru, takže jsme pak za ně ochotni strčit ruku do ohně. Ediční plán s přísně vymezenými mantinely nám navíc dává možnost se knihám i jejich autorům a autorkám věnovat, jak si zaslouží, s plnou pozorností a bez kompromisů. Při redakční přípravě i potom, co dorazí čerstvé výtisky z tiskárny.

Letos uběhne 35 let od chvíle, kdy Láďa Horáček založil 9. prosince 1989 nakladatelství. Pojmenoval ho Paseka – podle stejnojmenného nakladatele z Váchalova Krvavého románu, který byl zároveň první knihou, jež v Pasece vyšla.
A ten původní Krvavý román vytiskl Josef Váchal ve své vršovické grafické dílně v sedmnácti exemplářích přesně před sto lety! Takže letos to jsou hned dvoje kulatiny. Když člověk slaví pětatřicetiny, zpravidla se opije. Když slaví sto let, většinou se opijí lidé kolem něj. Nicméně my v Pasece holdujeme spíš sportu než alkoholu. Takže i naše oslavy budou výkonářské, pracovní. Děláte-li práci, která vás baví a dává vám smysl, pak slavíte v jistém ohledu každý den. A Váchalův Krvavý román si připomeneme speciální edicí, kterou vydáváme společně s Portmoneem. Bude v temně rudém plátně a se dvěma doprovodnými texty – od naší majitelky Anny Horáčkové a od váchalovské badatelky Hany Klimešové z Litomyšle.

Jak se za těch 35 let změnilo ediční zaměření Paseky a v čem je naopak věrné tomu původnímu?
To je na dlouhý výklad, ediční plán se pořád vyvíjí, jako se mění svět kolem nás. Což ovšem neznamená, že bychom chtěli být trendy a naskakovali na vlny zájmu jako surfaři, to ani neumíme. Můžeme říci, že dvoušroubovice, která tvoří DNA Paseky, má jedno vlákno akademicky solidní a souvisí třeba s tím, jak se v Pasece etablovala linie světové literatury a psaní o historii. To druhé vlákno je punkově neokázalé a vychází z těch váchalovských základů.

Můžeš odhalit jeden, dva tituly od Paseky, které mohou čtenáři očekávat v druhé polovině roku?
Nůž – je to kniha, kterou Salman Rushdie musel napsat. Poté co v srpnu 2022 – bylo mu v té době pětasedmdesát! – přežil vražedný útok džihádisty, říkal v rozhovorech, že se špatně soustředí a psaní mu nejde. Když jsem se s ním loni na podzim setkal, překvapil mě klidem a vyrovnaností, které z něj vyzařovaly. Řekl bych, že v té době měl už rukopis, v němž traumatický zážitek atentátu zpracovává, hotový. Ostatně je to muž, který věří v osvobodivou sílu slov a sebeobrannou moc literatury. Stejně jako my v Pasece. V originálu vyjde Nůž teď na jaře, u nás česky na podzim.

Jaké další knihy pro vás chystáme na jaro 2024? Zalistujte si naším edičním plánem!

Jakub Sedláček

Jakub Sedláček (1973) vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté působil v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde se věnoval textologii. Roku 2002 nastoupil do vydavatelství Euromedia; zde vedl mj. ediční řadu Světová literatura (60 svazků). V letech 2008–2012 pracoval v Hospodářských novinách jako editor víkendové přílohy. Od roku 2013 je redaktorem, od roku 2014 šéfredaktorem Nakladatelství Paseka. Publikoval či publikuje v magazínech a periodikách A2, Aargh!, Analogon, Bohemistyka (Polsko), Česká literatura, Harper’s Bazaar, Hospodářské noviny, Kultúrny život (Slovensko), Labyrint revue, Magnus, Nové knihy, Obratník a Slovo a smysl. Jako literární editor připravil k vydání díla Konstantina Biebla, Josefa Kainara ad.

<p>The post Šéfredaktor Jakub Sedláček představuje ediční výhled Paseky na rok 2024 first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>

Mladý Tchajwanec Wej našel tu pravou holku. Britská učitelka angličtiny Lucy zase našla byt s nečekaným spolubydlícím. Studentka práv Su-wej hledá sílu, jak obstát nejen na vysoké škole. Realitní makléř William se žene za úspěchem a bohatstvím. Indonéská pečovatelka Siti se probírá vzpomínkami na domov na východní Jávě. Youtuber Shade hledá duchy, a to doslova.

Ostrov duchů

Klára Wang Tylová

Mladý Tchajwanec Wej našel tu pravou holku. Britská učitelka angličtiny Lucy zase našla byt s nečekaným spolubydlícím. Studentka práv Su­wej hledá sílu, jak obstát nejen na vysoké škole. Realitní makléř William se žene za úspěchem a bohatstvím. Indonéská pečovatelka Siti...

Debutující Kláře Wang Tylové se brilantně podařilo zachytit nejen atmosféru tohoto místa, ale umně ve své mozaice pracuje i s napětím a nadpřirozenou tematikou.

Vzhledem k vaší původní profesi novinářky, inspirovaly vás i skutečné zprávy z médií?
Byly jedním ze zdrojů. Jednou jsem narazila na kratičkou zprávu o nehodě nebo snad neúmyslném zabití, to už si přesně nepamatuji, a na konci té zprávy byla věta o tom, že dotyčný přišel na policii právě proto, že věřil, že ho navštěvuje duch té zemřelé osoby. To mi přišlo fascinující. Ne snad tvrzení toho člověka, ale fakt, že se to dostalo i do novin, do zprávy o několika řádcích. Od té chvíle jsem věděla, že tímhle příběhem bych chtěla knihu začít.

Motiv duchů se v knize objevuje spíš v existenciálním rozměru, nejde o strašení. Máte ale ráda i hororové „duchařiny“, ať už v literatuře, nebo ve filmu?
Je to téma, které mě baví, protože vždy skrývá nějaké tajemství a já se od mala docela ráda bojím, pokud jsem zároveň v bezpečí. V literatuře a filmu mě ale zajímá také v jiné rovině, a to jako nástroj, jak se dotknout otázek svědomí, viny, odpuštění a žalu. Krásnou ukázkou toho je například korejský horor Příběh dvou sester.

Přestože v knize vystupují i mladí lidé, kteří před plánovaným setkáním s duchem dodržují tradice, v knize vidíme i rozpor mezi tím, jak tradice vnímají starší a mladí, odpovídá to i každodenní realitě? Jak vnímají duchy dnešní mládí Tchajwanci?
To téma obecně mě začalo zajímat záhy poté, co jsem na Tchaj-wan přijela, protože ten kontrast mezi modernitou a dodržováním tradic a rituálů zejména v období měsíce duchů je do očí bijící. Ale nemyslím si, že mladí na duchy nevěří. Obecně je ta víra součástí jejich kultury a na Tchaj-wanu je dodržování rituálů a tradic, kterými se vyjadřuje úcta k předkům, stále hodně silné. Moje zkušenost je, že pokud ti mladší přímo neřeknou, že věří, tak řeknou, že nevědí nebo že na to nemají názor, ale pokoušet to raději nebudou.

Měla jste možnost během života na Tchaj-wanu poznat, jací jsou tamní čtenáři, jaké mají rádi knihy? I váš román zachycuje vliv anglo-americké kultury například na jména, platí to i v literatuře?
Stejně velký je také vliv Japonska, například manga je na Tchaj-wanu velice populární. Lidé také hodně čtou překlady světových bestsellerů, hlavně když je to ještě podpořeno filmovým zpracováním. Populární jsou také knihy o financích a tradičně wu-sia romány, což je původně čínský žánr spojený s bojovým uměním.

Kniha má mozaikovou strukturu a události nesledujeme chronologicky. Byl tenhle ozvláštňující prvek od začátku záměr, nebo se vám tak kniha přirozeně vyvíjela pod rukama?
Myšlenka na knihu se zrodila před víc jak deseti lety. Od začátku jsem věděla, že v knize bude vystupovat víc vypravěčů, kteří do příběhu něco z různých stran přinesou. Takže ano, dá se říct, že to byl od začátku záměr. Nevěděla jsem ale, které přesně postavy to budou, nad tím jsem stále přemýšlela. Už před nějakými osmi lety, kdy jsem trávila hodně času v autobuse na cestě mezi Tchaj-pejí a městem, kde byl přes léto u prarodičů můj syn, jsem si do příručky o osobních financích, kterou jsem dostala, začala dělat poznámky a načrtávat jednotlivé postavy. Tehdy jsem také napsala asi půlku první kapitoly a pak to nechala roky ležet. Stále jsem si říkala: ještě musíš tohle a ještě musíš támhleto. Pak jsem se jednou probudila a řekla jsem si: vždyť už to všechno máš.

Klára Wang Tylová

Klára Wang Tylová (1981) pracovala v letech 2001–2008 jako redaktorka, později jako dopisovatelka z Tchajwanu a v Lidových novinách jí vycházel Asijský diář zaměřený na společenská témata a život v jihovýchodní Asii. Vystudovala žurnalistiku a mezinárodní vztahy v Brně a mezinárodní komunikaci v magisterském programu na univerzitě v Tchajpeji. Tam také posléze nastoupila jako editorka do místního deníku Taiwan News. Nyní žije v Praze, ale na Tchajwan se neustále vrací.

<p>The post Klára Wang Tylová: S duchy si na Tchaj-wanu nezahrávají first appeared on Nakladatelství Paseka.</p>